Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na této stránce bych ráda zavzpomínala na psi, kteří již nemohou být s námi

Úvodem bych jen chtěla říci, že toto pro mě není lehké. Každá vzpomínka na odchod  i po mnoho, mnoho letech je pro mě velmi tíživá. A při vědomí jak někteří zlí jazykové jsou lačni po takovýchto informacích jsem se zdráhala tuto stránku vytvořit.

Ale dlužno říci, život jde dál a musíme se vyrovnat se ztrátou našich nejbližších ať už je ta bolest sebevětší. V mém srdci zústanou nadále těmi nejlepšími kamarády.

Bina Sonnar  -   16.10.1991 - 10.02.1997

tato fenka si zaslouží můj největší obdiv. Byla mojí první dobrmankou a psem s PP vůbec. V tehdejší době sehnat dobrmana nebyl zrovna lehký úkol a velmi dobře si vzpomínám, kolik dopisů jsem napsala různým chovatelům ve snaže získat štěně. Jejich odpovědi byli většinou ne moc příznivé o ceně za štěně ani nemluvě. Při porovnání dnešních a tehdejších platů by to bylo okolo 100 tisíc za štěně. A přesto jsem coby mládě vyšlé ze školy nepolevila. Prostě jsem si na štěně jela vydělat do zahraničí. A pak jsem musela čekat, jestli na mě nějaké vyzbyde. Když jsem uviděla inzerát, kde se nabízela štěňátka z nedalekých Českých Budějovic - neváhala jsem a okamžitě jsem se tam rozjela. Telefony nebyly tenkrát samozřejmostí a o mobilech jsme si mohli nechat jen zdát. Jaké bylo moje zklamání, když mi chovatel oznámil, že má velký stoh dopisů s žádostí o štěně. A já jsem jen další v pořadí. A ke všemu jsem chtěla samce - psa. No nemožné získat. Za 14 dní mi ale došel domů telegram, že jestli chci fenku, tak si pro ni mohu přijet. Binu si chtěl chovatel ponechat pro sebe, ale kvůli svému vysokému věku si to nakonec rozmyslel a protože jsem udělala při své první  návštěvě dobrý dojem - nabídl mi jí. Jaké štěstí mě potkalo jsem tenkrát ještě nevěděla. Bylo to v prosinci a já si malou Binu přivezla domů jako poklad. A pokladem tato fena zůstala. O jejích úspěších jsem se na těchto stránkách již mnohokrát zmiňovala, byla to neuvěřitelně hodná a milá fena. Zažili jsme spolu mnoho - od pobytu v zahraničí v soukromé ZOO až po účast na nejvyšších kynologických soutěžích. Musela se mnou procestovat mnoho míst, kde jsem pracovala a žila. Neměla vždy na růžích ustláno ( když jsem jí svěřila do péče lidí o kterých jsem se domnívala, že se o ní dobře postarají po dobu mé nepřítomnosti), ale nikdy na lidi nezanevřela. Je možné, že nám někteří úspěchy nepřáli, ale tak to je dodnes a nic se nezmění na faktu, že její ztráta mnou otrásla velmi, velmi silně. Zejména když měla 5 týdenní štěňátka. Jako dnes si vybavuji ten den, byl čtvrtek - venku bylo bílo a bylo krásné jasné počasí. Svítilo sluníčko a já jsem si připadala tak šťastná. Po příjezdu z práce jsem jí vzala spolu s Akimem na procházku po zasněžených polích. Je krásné jít bílou krajinou, když svítí slunce. Házela jsem jim balonek a najednou se to stalo. Bina ke mě přiběhla bez balonku - podívala se na mě - a upadla. Nedýchala. Nechápala jsem co se stalo. Nemohla jsem jí bezvládnou dostat domu. Jak jen to šlo rychle, naložila jsem jí do auta a jako šílená jela na veterinu. 12 km po silnicích 3 třídy v zimě nešlo zvládnout lépe než za 15 minut. A verdikt veterináře - bohužel je mi líto, ale ta fena je už nejméně čtvrt hodiny mrtvá.  Příčina úmrtí - mozková mrtvice ( byla provedena pitva a celkový obraz byl  - zdravé zvíře, ale bohužel). A bylo to. V jeden moment jste šťastní a v druhou sekundu je všechno jinak. A nejde to vrátit.

Zůstala mi po ní doma štěňátka bez matky a

Akim Gumby -  Bohužel se stalo to co se občas stává. Nechtěla jsem žádného dobrmana už nikdy ani vidět. A jen pocit povinnosti mě nutil starat se o štěňata. Ale už mě nedonutil dívat se na Akima. A tak byl prodán. Velmi rychle a bez pocitu viny. Tehdy jsem to viděla jako rozumné řešení. Opak byl pravdou. Akimovi byly necelé 2 roky, vidím jeho pohled do zadního okna auta, když ho odváželi. Říkal - co je to za divnou zábavu, a kdy se vrátím? A jen já věděla, že nikdy.  Po čase, jsem se rozhodla, že se na Akimka dojedu podívat. Když jsem tam přijela, dělal, že mě nevidí. Ne že mě nezná, ale nevidí. Byla jsem pro něho vzduch - míň než vzduch - nic. A tak jsem mluvila a mluvila až to nevydržel. No jasně, že mě poznal. Vítal se se mnou jako by to bylo před hodinou co jsem odešla. Noví majitelé ho také měli rádi, byli na něho velmi pyšní, ale Akim měl jasno. Když jsem chtěla jet domů, stoupl si k autu a chtěl jet taky. Pak jsem se dověděla že po mém odjezdu tesknil. A tak jsem se zařekla, že už nikdy mu nebudu ubližovat. A přerušila jsem s ním kontakt. A tak odešel další.

Bina Gumby - 15.01.1997 - 1.2.2007

 Tuto fenku jsem si nechala v dobré víře po smrti velké Bíny. A stalo se mi to, co již asi mnohým. Hledala jsem v ní Bínu. Srovnávala jsem je. Kladla jsem na ní přehnané nároky a i když se fenka jistě snažila - já nikdy nebyla dost spokojená. Pak se jí narodila štěňátka - a už když přišel na svět jeden černý pejsek - bylo mi jasné, že to je ON. Měl možná matku - ale stejně byl většinu svého útlého života u mě. Byl od narození rozmazlován a hýčkán. Když přišli zájemci o štěňátka - sedával vedle mě a pozoroval je s odporem sobě vlastním. Ne neměl z nich strach - jen věděl, že nikam neodejde. Ale bohužel život není to co chceme, ale to co máme. A já neměla vlastní domek, kde bych mohla mít svoje dobrmany, ale jen pronajaté byty. A sousedi byli velmi přátelští a dávali na nás neustále stížnosti, že máme dva dobrmany. A tak musel jeden odejít. A bohužel to byla malá Bina. Je mi to velmi líto, že jsem to dopustila. Velmi mě mrzí co jsem udělala, že jsem jí prodala nějaké paní - z které se nakonec vyklubal překupník a fena zmizela za hranicemi. Bohužel nevím za kolikerými. I když jí dodnes hledám a i její jakékoliv potomky - je to beznadějné. Byla to ode mě obrovská hloupost. Ale nejde to vrátit. A odešel třetí.

30. září 2009 jsem obdržela tento velmi zajímavý email:

Já jsem byl poslední majitel Bina Gumby. Byla stálým společníkem a nejlepším přítelem. Použil jsem ji pro Schutzhund pro hospodářskou soutěž a demonstrace policejní pes. Trénoval jsem ji pro všechny policejní práce, včetně omamných detekce. Zemřela náhle a bez utrpení dne 1. února 2007. Sním na jeden den mají jiný dobrmana stejně dobrá jako Bina.

S pozdravem
Rick Bourdon
USA 
DSCN4069.JPGBina Potrait.jpg
 Konečně jsem se dozvěděla kde skončila malá Bina, jsem moc ráda, že se měla dobře i když je velká škoda, že nikdy už neměla miminka. Velké poděkování patří i panu Bourdonovi, za tuto zprávu.

Coop Gumby - 10.08.1999 - 19.02.2004

Pokud jste četli pozorně minulý odstavec, jistě vám došlo, kdo byl onen černý pejsek. Ano byl to můj Poldík. Poldík měl svoje mouchy, ale v jádru to byl pes s velkým srdcem. Jen to srdce patřilo pouze jedné osobě - mě. Byla to jeho vlastní volba. Celý svůj život mě zbožňoval, byl ochoten pro mě udělat cokoliv, neznal pocit strachu. Ostatní bral jen jako něco co musí trpět a v případě mého ohrožení může zlikvidovat. Ano život s ním byl trochu těžší právě pro tyto jeho vlastnosti, ale kdy budete mít někoho jako byl on? S ním jsem se nemusela bát ani čerta. Dával mi ohromný pocit síly a bezpečí. Vědala jsem, že se na něho mohu spolehnout. A on to samé očekával ode mě. Věřil mi a zklamat  ho by byla velká chyba. Bohužel se stalo, že se zranil o nějaký starý rezatý hřebík - či co to bylo. Následovalo onemocnění - které se nedařilo úspěšně vyléčit. I když bral drahé léky na obnovu krve - nepomohlo to. Byl na první pohled v pořádku. Zdálo se mi, že máme to nejhorší za sebou, přihlásila jsem ho na výběrové závody, nakryla jsem s ním Indianku a přesně za týden - konec.

Pamatuji si, jak jsme byli spolu v úterý na projíždce na kole, ve středu jsem mu ještě našlapala tréninkovou stopu - bylo hrozné počasí a on šel jakoby nic. Ve čtvrtek ráno jsem mu ještě dala snídani  a když jsem přijela odpoledne domů a otevřela kotec - ležel za dveřmi. Neštěkal - nevítal mě - nedýchal. Ne nenechala jsem udělat pitvu. Proč taky. Nic by se na tom nezměnilo. A další do sbírky.

 

Náhledy fotografií ze složky Coop Gumby